Bývalý vzdělávací ústav K. S. Amerlinga – Budeč

Pozoruhodný vzdělávací ústav Budeč, ve kterém byl kladen zvýšený důraz na studium přírodních věd, byl lékařem Karlem Slavojem Amerlingem (1807–1884) založen v roce 1842. Ústav byl zaměřený na vzdělávání jak dospělých, tak dětí. Mezi dospělými to byli zejména učitelé, ale také průmyslníci, řemeslníci i ženy. Amerlinovým cílem bylo vyučovat v duchu odkazu J. A. Komenského také děti všech věkových kategorií.

Cílem Amerlingova vzdělávacího ústavu Budeč bylo vytvoření „všemusea“ či encyklopedicky laděného „všeučiliště“, tedy místa, na kterém by bylo možné pochopit veškeré lidské vědění. Pozemek pro stavbu ústavu zakoupil Amerling prostřednictvím směnečných půjček na Novém Městě pražském na podzim roku 1841 a stejně financoval i stavbu ústavu na rohu ulice V Tůních a Žitnobranské (dnešní Žitné). Do konce roku 1842 byla dokončena stavba třípatrové budovy, včetně čtverhranné dřevěné věže. Ta sloužila nejen jako meteorologická stanice, ale také jako astronomická observatoř. Zatímco třetí patro ústavu bylo určeno pro nemocnici léčící pacienty Amerlingovou hydropatickou metodou tzv. „zavejcování“, ve druhém patře se nacházel přírodovědný sál. Součástí ústavu byla i sušárna rostlin a místnost sloužící k preparaci živočichů. První patro s velkou posluchárnou bylo určeno pro samotnou výuku. V přízemí se nacházely chemická laboratoř, sklad chemikálií nebo dílny. Z pražského Klementina se do Budče přestěhovala také Jednota pro povzbuzení průmyslu a konaly se zde nedělní přednášky pro řemeslníky. Významnou roli hrála v Amerlingově vzdělávacím konceptu zahrada se systematicky vysázenými rostlinami a stromy. Amerling v Budči sám přednášel všechny přírodní vědy, vedle toho ale také např. českou historii. 

Existence vzdělávacího ústavu však neměla dlouhého trvání a Budeč zanikla již na podzim roku 1843. Důvodem konce tohoto velkolepého projektu bylo nepodložené obvinění K. S. Amerlinga z panslavistického protivládního spiknutí. Po této aféře ztratili věřitelé důvěru a požadovali rychlé proplacení směnek. Budova i s vybavením ústavu tak musela být prodána a nastěhovali se do ní nájemníci. Část ústavu však zůstala zachována a K. S. Amerling zde mohl působit až do roku 1848.

Cipro, M.: Karel Slavoj Amerling (1807–1884). Pedagogika 1/1986, č. 1, s. 71–87. 

Hoffmannová, E.: Karel Slavoj Amerling. Praha 1982, s. 43–60.